Tak si to do zadku píchejte sami

Ústavní soud se vyslovil. Kdo nenechá děti očkovat hexavakcínou, zaplatí pokutu. Je to brutální zjednodušení výnosu (pro masochisty je v plném znění k dispozici ZDE), ale v hrubých obrysech to platí.

Mám v principu Ústavní soud rád. Je to instituce ze své podstaty ctihodná. Právnické myšlení je hluboce analytické, filosofie práva je fantastická disciplína, která odhaluje fascinující souvislosti a vnitřní logiku společnosti. Ústavní soud by měl být snad ještě více než místem ochrany „ústavnosti“ prostorem, ve kterém toto krystalické myšlení podobné složitým filosofickým konstrukcím skupina vybraných naprosto bezúhonných občanů přikládá na klíčové spory naší doby, naší země. Je to možná poněkud metafyzické pojetí významu Ústavního soudu, ale pardon – mně se to tak líbí.

Ještě raději bych Ústavní soud měl, kdyby se nestavěl na stranu státu proti občanům. Což velmi často dělá. Aby bylo jasno. Jednou z funkcí Ústavního soudu je formulovat veřejný zájem. Ze samotného principu ústavnosti vychází, že individuální svoboda může být omezena jenom v případě, že to je ve veřejném zájmu. Jestliže za veřejný zájem prohlásíme už v podstatě cokoliv, není místo pro individuální svobodu jiného typu, než se dobrovolně „sladit“ s veřejným zájmem. Což jedinci neotevírá nijak zásadní prostor být jedincem lidským, stává se spíše číslem občanského průkazu. Takovým dobře zařazeným mravencem, který tedy rozhodně nenosí puntíkatý šátek.

Ale k věci. Máme zde povinnost rodičů nechat své dítě očkovat hexavakcínou (podle vyhlášky přesně "hexavalentní očkovací látkou", text vyhlášky je ZDE). Tedy nikoli nechat je očkovat proti té nemoci a té nemoci a další nemoci, ale konkrétně hexavakcínou. Můžeme připustit, že existuje veřejný zájem mít maximálně „proočkovanou“ populaci. Dost o tom pochybuji, ale nejsem na tyto věci odborník a nechci se za něj vydávat. Nevím. Ale tak nějak alespoň tuším, že hepatitida B ve skutečnosti není nemoc ohrožující naše děti – tedy pokud si nepíchají perník. A že bych se bál více TBC. Ostatně žloutenka se dá podstatně lépe léčit. Ale TBC nám z povinného očkování vypadla, hepatitida typu B tam naopak straší. Jsou to záhady, ale jak říkám – o ty teď nejde.

Připusťme (se skřípěním zubů), že očkování je obecně ve veřejném zájmu. Proč by však ve veřejném zájmu mělo být právě očkování konkrétním způsobem – hexavakcínou? Utíráni zadku na záchodě je také ve veřejném zájmu. Naprosto jistě snižuje přítomnost případných pachů a s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou omezuje pravděpodobnost přenosu nemocí. Ale hodlá nám nějaký soudce pod hrozbou pokuty přikazovat, zda máme použít jednovrstvý nebo trojvrstvý toaletní papír? Přičemž je možné předpokládat (ale standardizované vědecké studie na to zatím nejsou), že trojvrstvý toaletní papír je účinnější. A jak všichni víme, hned tak se neprotrhne.

Dobrá, ten příklad je vyhrocený. Ale tváří tvář „veřejnozájmovému“ (chtělo by se říci „bolševickému“) vidění světa, které se šíří z Brna (tentokrát to není nijaká narážka na Brno jako takové, jde opravdu pouze o místopis), kdy se veřejným zájmem může stát cokoliv, je vyhrocený příklad adekvátní.

Očkování je primárně skvělý byznys. To se ví, neříkám nic nového. Nemohu se zbavit dojmu, že za rozhodnutím Ústavního soudu nestojí ani tak právní názor ústavních soudců, ale lobby výrobců vakcín. Ti nám roky říkají „čím víc hexavakcín, tím víc zdraví“. Jenže otázkou je, zda to není jako s těmi dávnými vietnamskými trhovci a jejich „čím víc proužek, tím víc adidas“.

V nepřehledném bludišti argumentů a protiargumentů kolem očkování máme jedinou jistotu: čím více očkování, tím větší zisk farmaceutických firem (v daném případě hexavakcín jsou to Sanofi Pasteur (příbalový leták ZDE) a Glaxo s Novartis (jejich leták je ZDE). Od toho by měla začít každá diskuse o „proočkovanosti“ a jejím smyslu. Já tím nemyslím, že by farmaceutické firmy podplatily ústavní soudce. Spíš se bojím, že ctihodné ženy a mužové práva (pro zajímavost tři ženy a dvanáct rozhněvaných mužů) zase jednou zabloudili v reálném světě a někde cestou vytratili svojí hlavní úlohu, totiž chránit občany před výkonnou mocí a její nepřiměřenou inherencí do individuálních práv.

Ale když už se to stalo: co kdyby šlo osazenstvo Ústavního soudu příkladem a každý jeden soudce si nechal před televizními kamerami do pozadí vrazit jednu hexavakcínu?

P.S. Co se samotného výnosu soudu týká, jde v něm o to, nakolik je současné zmocnění výkonné moci obsažené v zákonech dostatečné na to, aby byly konkrétní podmínky očkování stanoveny normou podzákonnou, tedy vyhláškou. Ořezáno na dřeň: v zákoně je dáno, že očkování v obecné rovině nařizuje zákon, v konkrétní upravuje moc výkonná. Ta pak ve vyhlášce určuje proti jakým nemocem je očkování povinné a v podstatě i jakým způsobem (jakými vakcínami). Z mého pohledu je jádrem sporu nikoliv samotné zmocnění, ale jeho rozsah, zvláště pak určení způsobu. Jsem přesvědčen, že Ústavní soud by měl z principu důsledně stát na pozicích minimalizace výkonné moci v tom, jak může svými rozhodnutími moc výkonná zasahovat do individuálních práv. Pak lze ještě tolerovat zmocnění ve věci určení nemocí, proti kterým je očkování povinné. To je totiž v logice následnosti. Avšak přikázat občanům, že nesmějí svoje děti očkovat na každou nemoc zvlášť nebo v nějakých užších kombinacích, ale rovnou a jenom onou hexavakcínou? To je naprosto zřetelně nad rámec tohoto zmocnění.