Robejšek – z první vody načisto

Politolog Petr Robejšek oznámil vznik „pravicové konzervativní strany“. Na webových stránkách umístil vpravdě podivuhodné video a několik textů. Jde o projekt ambiciózní – troufá si na 20 procent hlasů.

Tedy stojí za to se na některé premisy z programových dokumentů podívat malinko důkladněji.

Založená strana se nezdá být nějak výrazně „pravicovou“, zcela jistě není svými dosud zveřejněnými dokumenty koncipována jako „konzervativní“ (alespoň nikoliv v „konzervativním“ smyslu slova) a ve skutečnosti se zatím nezdá být ani stranou.

Ale možná prvním poznatkem z Robejška je, že by neměl svým (potencionálním) voličům dávat číst „Realistický kodex“, zřejmě klíčový dokument a vlajkovou loď programu. Po přečtení následujícího odstavce (nebo mnoha náhodně vybraných jiných, viz níže) totiž valná většina těch, kdo by snad Petra Robejška mohli volit, spáchá sebevraždu:

„Inspiraci může pokus o inteligentní zjednodušení čerpat z historie myšlení. Příkladem jsou Ockham ´s razor (Ockhamova břitva), simplex veri sigillum (Jednoduchost je pečeť pravdy), Aristotelovo „Příroda zvolí nejkratší možnou cestu“ či zásada ekonomičnosti KIss nebo MAYA.“ Robejšek poněkud složitě říká, že tenhle svět je příliš „sofistikovaný“, tedy se neudrží pohromadě. S lehkou žoviálností vědce zmíní entropii. Pak zase přitvdí a varuje: Pokud se náš svět bude rozpadat samovolně, bude s tím řada komplikací a škod. Proto skupina super inteligentních lidí (Já, Robejšek a snad ještě někdo další) je připravena vám (hlupákům) s tím rozebíráním pomoci, aby to tak nebolelo. Petr Robejšek kdesi řekl, že se chce obětovat pro tento úkol. Ufff, to bolí.

Na jiných (mnoha, vlastně skoro všech) místech si bere na pomoc klasiku z nejvíce klasických – Paretovo pravidlo. Ano, staré dobré Paretovo pravidlo 20/80. Robejškovo – Paretovo pravidlo zní: Pouhá pětina našich aktivit zajišťuje čtyři pětiny užitku. Z čehož autor vyvozuje, že vlády by se měly zajímat o pětinu těch důležitých věcí a na čtyři pětiny se „vybodnout“, protože ony 4/5 logicky zajišťují jenom 1/5 užitku, čili nejsou rozhodující.Což plyne z faktu, že ta podstatná 1/5 zajišťuje 4/5 užitku.

To má pár zádrhelů, malých, drobných detailů. První: Možná by Petr Robejšek měl svým voličům vysvětlit, že Paretovo pravidlo vzniklo na základě ekonomického pozorování a jeho mzákladní podobá říká, že pouhých dvacet procent činnosti podniku přináší 80 procent zisku. A že je také vysvětlením nerovnosti mezi lidmi, neboť v důsledku značí, že dvacet procent lidí vytváří osmdesát procent hodnot, a z těch horních dvaceti procent zase dvacet procent lidí vytváří osmdesát procent hodnot… V podstatě proto jsou na jedné straně miliardáři a na druhé my ostatní. Jenže podle Paretova pravidla také platí, že dvacet procent lidí v sobě shromažďuje osmdesát procent inteligenčního a tvůrčího potenciálu daného národa či komunity. Doporučuji budoucímu volebnímu týmu Realistů, aby se přesně tohle vydali vysvětlovat v rámci kampaně po hospodách. Určitě si užijí spoustu realistické zábavy s heslem "My jsme 20, vy jste 80!". Ergo kladívko – pokud se vláda v pojetí Petra Robejška má řídit pravidlem 20/80, nutně by to musela být vláda „horních dvaceti procent“ (zde se nám to pěkně protíná s plánem na získání 20 procent hlasů ve volbách).

Druhý zádrhel: Paretovo pravidlo je notoricky známé. I jeho použití v politice už tady bylo. Skutečně to není tak, že by Petr Robejšek vytáhnul z úkrytu návod na řešení všeho, který byl dosud zločinnými politiky zatajován. Potíž totiž je poznat a formulovat těch dvacet procent problémů, jejichž vyřešení může přinést osmdesát procent užitku. A pak je tu další a vážnější věc. Většina skutečných problémů nemá jedno řešení nebo dvě řešení. Většina problémů našeho světa má značné množství způsobů, jak se k nim postavit. Vidět problém je jedna věc. Zvolit řešení je věc druhá. Vždy platí, že nějaké řešení jde na úkor jedné skupiny, jiné řešení na úkor skupiny druhé. Politické rozhodování je vyvažování toho, jak a co a kdo má platit. O nic jiného nejde. V tom Paretovo pravidlo nepomůže ani o milimetr.

Pojďme ale dál, dosti chudáka Pareta. Vtipné je, že Petr Robejšek se tváří jako další z anti-elitářů. Jenže prakticky všechno, co sepsal do Realistického kodexu je veskrze elitářské. Je to, jako kdyby se politickou stranu rozhodli založit členové MENSA a hlavním heslem bylo „Všechnu moc nám, chytrým a vzdělaným“.

Snad aby toto elitářství nějak zamaskoval, nahrál Petr Robejšek také jakési „představovací“ video plné věcí, kterým už bude rozumět každý. Obsah? Národ, bez národa, národu, národ, národe!, o národě, s národem, a k tomu národní, pro národ, mysleme národně a nic, než národ. Úplná smršť a v pozadí největší množství českých vlajek, jaké kdy kdo nacpal do jednoho záběru. Skoro to vypadá, že Petr Robejšek má doma z vlajky i prostěradlo, ručníky a minimálně ještě ubrus. Je to zvláštní rozpor. Kodex pojatý jako vědecké pojednání o marnosti současné politiky a zmaru tradičního myšlení a proti tomu proslov na videu, který ukazuje nacionalistu. I když moderního střihu.

Abychom ale i Realistickému kodexu dali, co jeho jest. Od strany 20 do strany 25 jde o zapeklitě zašmodrchané pojednání na téma, jak nebezpečná věc je přizvat si do domu odlišné lidi, protože pak se hodnoty ředí, národ zmírá a tak dále. V podstatě jde o pokus nějak co nejvíc složitě říci větu: „Cizince tu nechceme, protože jsou jiní. Ještě nějak sneseme ty bílé, ale ostatní by sem neměli chodit, protože nesdílejí naše hodnoty.“ Proč na to Petr Robejšek potřebuje pět stran textu? Protože je elitář.

Začal jsem tím, že Realisté nejsou ani konzervativní, ani pravicová a dokonce ani strana. Pojďme se na to kouknout pečlivěji.

Proč nejsou Realisté konzervativní? Skutečná konzervativní strana by měla vycházet z filosofů jako Burke, Hobbes, Hume, Scruton nebo alespoň paternalistický konzervativec Disraeli. Tedy nutně musí stavět na občanské svobodě, vládě zákona. Jistě rodina, o které hovoří Robejšek, to je konzervativní hodnota. Ale že by měla být primárně základní cihlou národa? To není konzervatismus, to je nacionalismus. V konzervatismu (ve smyslu britské či alespoň francouzské myšlenkové tradice) je totiž rodina základem řádu, uspořádání hodnot, společnosti, systému – ale nikoliv národa. To vypadá jako malý rozdíl, ve skutečnosti je však naprosto zásadní. Neboť konzervativec a nacionalista odpoví na otázku, zda je důležitější řád či národ, zcela odlišně. A to včetně konzervativce - vlastence.

Zatím se Robejškovo uskupení nezdá být ani nějak jednoznačně pravicové. Z Realistického kodexu na čtenáře stále útočí „hodnoty“, „tradice“, „národ“. To jsou opravdu konzervativní slova a u nás je tendence považovat všechno konzervativní hned za pravicové. Jenže tato slova jsou společná pro mnoho velmi odlišných myšlenkových směrů. Brežněv byl také konzervativec – uvnitř bolševické strany. Ruský prezident Putin je také konzervativec a hovoří v podstatě pořád o národní tradici. Pak zde máme často se vyskytující pojmy, jako „samostatnost“, „nezasahování do společnosti“. To vypadá dokonce hodně „pravicově“. Jenže na straně druhé, když si Realistický kodex přečte člověk pořádně, s jistým překvapením zjistí, že Petr Robejšek v boji proti ideologičnosti starých, zpuchřelých, shnilých a neschopných stran jaksi opomněl definovat svoje názory na takové drobnosti, jako třeba nezcizitelnost vlastnictví. Na jednom místě říká, že cílem realistické politiky není „optimální řešení“, ale nejbližší „lepší stav“. To zní dobře, ale co když si nějaký Realista usmyslí, že nejbližším lepším stavem pro český národ je třeba zestátnění kolotočů, protože pak budou mít všechny české děti kolotoč zadarmo?

Ne, ne. Robejškova strana není ani pravicová, ani středová a ani levicová – ona není nijaká. Je to zatím elitářský výkřik, kde je mnoha a mnoha složitými větami s využitím dostatečného množství odkazů na klasiky (správné užití klasika ukazuje na vzdělanost mluvčího) a pomocí značného množství cizích slov (na lidovou notičku?) sdělováno několik v podstatě naprosto jednoduchých věcí. Ale pro samou učenost maskující banalitu sdělení z toho všeho není jasné, co tedy ti Realisté vlastně chtějí dělat. Ano: chtějí se radit s lidem (to komunisté také), chtějí být efektivní, přinést změnu (to mají stejné s Babišem), to všechno má být především pro lidi (slyším sociální demokraty) a pro náš národ (DSSS) a hlavní je zachovat tradice (KDÚ-ČSL). Zatím mi Realisté připomínají Národní frontu nebo prodejní akci „Pět v jednom“.

Bude zábavné sledovat, jak strana Realisté začne postupovat ke svému zreálnění. Zvláště, když se nad ní pnou Mistrova slova: „Hlavní výzvou pro politiku je trvale hrozící chaos. Nevhodná metoda organizace a styl řízení společnosti tuto tendenci k nepořádku jen dále zvyšují. Realistická metoda proto považuje za hlavní účel politiky dosažení a upevňování přehlednosti a plánovatelnosti života nikoliv při celkovém pohledu shora, nýbrž z hlediska průměrného člověka.“

Hodně štěstí Realisté. Budete ho potřebovat.