Selhávání prezidenta, selhávání intelektuálů, selhávání...

... kam se podíváš. Miloš Zeman (prezident s pověstí střelce, jehož kolty jsou proklatě nízko) pohovořil o selhání intelektuálů tváří tvář nacismu. Že to popletl, to už rozebral skoro každý, kdo k tomu měl co říci (zvláště však ti, co k tomu co říci neměli).

I přes ten zmatek, který jako již tradičně Miloš Zeman vyvolal, bychom jeho projev neměli jenom tak zmuchlat a zahodit. Nikoliv pro nějakou jeho pronikavou intelektuální sílu. Spíše proto, že jaksi bezděčně a omylem otevřel téma, které je právě teď a právě tady, v Čechách února 2015, zvláště zajímavé. Nakolik selháváme teď? Zrovna teď? (Včetně toho, nakolik jako intelektuál selhává právě prezident.)

Začněme od lesa. Proč, pro Boha, mluvil prezident právě o intelektuálech a nacismu? Může to být dáno konferencí k výročí osvobození Osvětimi, to je pravda. Jenže: Neselhali čeští intelektuálové daleko více a daleko výrazněji v konfrontaci s druhým koncentrovaným zlem dvacátého století, totiž v konfrontaci s komunismem? Samozřejmě, že ano. Polovina české literární obce ve dvacátých, třicátých a dalších letech vůči bolševismu nikoliv selhala, ale přímo kapitulovala, kolaborovala, pomáhala ho šířit a ještě mu dávala vznešené humanistické nálepky. Jestliže prezident vykládá slova Ferdinanda Peroutky napsaná v prakticky okupované zemi (Druhá repubika byla téměř okupovanou zemí - jistě nikoliv de iure, ale do značné míry de facto), neměl by se více zaobírat selháním básníků, herců, filmařů, filosofů, estetiků, inženýrů, vědců a v neposlední řadě i novinářů, kteří nejen selhali, ale sloužili? Mnohdy do roztrhání těla, jindy do hrůzné chvíle prozření. Proč nemluvil o Nezvalovi, Halasovi, Horovi, Werichovi, Mukařovském a stovkách dalších příslušníků nesporné intelektuální elity národa? Jinou věcí je, že někteří z nich dožívali svůj život v děsuplných padesátých letech ve strachu z represe, že si prošli doslova očistcem. Srdce levicového intelektuála, génia proletářského umění a zaladatele Levé fronty Karla Teigeho roztrhal děs v roce 1951 na tramvajové refýži u Arbesova náměstí. Na sklonku stejného roku skočil z okna Konstantin Biebl třesoucí se z kadého zvuku na schodech v přesvědčení, že si pro něj jde bolševická tajná policie. Vitězslav Nezval se periodicky hroutil a upadal do depresí. Mohli bychom ad libidum pokračovat.

Tady bychom našli celé tuny selhání. Nepoměrně ilustrativnějších a nepoměrně větších. Řekněme to takto - prezident možná chtěl hovořit o nacismu, protože se to k výročí Osvětimi hodilo více. Přesnější ale bude, že nechtěl mluvit o komunismu. Proč? Protože ho možná nepovažuje za stejně zločinný jako nacismus? Skoro to tak působí. Což samo o sobě je fatální intelektuální selhání prezidenta. Neboť zločinná podstata obou těchto -ismů je stejná. Jaký je rozdíl mezi holokaustem a rozhodnutím komunistů nechat během necelých tří let zemřít při hladomorech na Ukrajině, na jihu Ruska a také v Kazachstánu sedm nebo spíše deset milionů lidí? Že se nepoužíval plyn? Ale fuj!

Nu což, to by pořád ještě nebyl ten hlavní problém. Prezident převedl svůj Peroutkovsko-selhávací-hitlerovský příměr na terorismus a islamizaci Evropy. Čímž říká, že on určitě neselhává, protože vyzývá k boji na život i na smrt s islámem. I když to mnozí poněkud zesměšňují, jde o relevantní riziko. Vezměme jako fakt, že Západ jako civilizační celek je skutečně ohrožen Islámskou civilizací, uvnitř které probíhají děje svou strukturou připomínající středověk Západu. Nevíme, jaké proudy zvítězí, a nevíme, zda opravdu nebudeme v relativně blízké budoucnosti stát proti homogenní civilizaci, jejímž cílem bude svést se Západem historickou bitvu a Západ zničit, eliminovat jeho liberalismus a relativizaci hodnot, obsadit ho jako geografický prostor a v závěru islamizovat. Ale v tuto chvíli, v tento okamžik proti takové skutečné homogenní civilizaci nestojíme. Jsme konfrontováni s významným faktem relativně masivní imigrace lidí, které nechápeme. Chtějí sem, protože doma být nechtějí. A když jsou tady, chtějí (někteří) měnit náš svět do podoby světa jejich. Ano, uznávám, že to je matoucí.

Avšak prezident suverénního státu by se měl s takovýmto intelektuálm úkolem přece jenom vyrovnat s větší ctí, než bojovým indiánským tancem. Navíc známým problém je přímá úměra mezi počtem shozených bomb "tam" a počtem uprchlíků "sem". Tohle všechno jsme si už několikrát vyzkoušeli. Selhání intelektuála Zemana je tedy zřejmé, v novém hávu předkládá stará řešení.

Co pan prezident zcela vynechal, což je opravdu vážné selhání, to je pravda. Prostá a jednoduchá, proto nepopulární pravda. Proti čemu ve skutečnosti stojíme jako český národ trvající na své samostatné existenci, to je návrat bipolárního světa dvou hlavních mocností, ve kterém je právo na sebeurčení národů omezeno "bezpečnostními" a dalšími zájmy těchto mocností. Stojíme proti relativizaci hodnot, na kterých je postavena sama existence samostatné České republiky, ve které občané rozhodují o své zemi (konec konců ve které nesporně svobodně rozhodli v referendu o vstupu do EU). Samozřejmě je řeč o emancipaci Ruska. Nic proti této emancipaci, nechť se Rusko emancipuje podle svých možností a schopností, bylo by skvělé, kdyby se mu to opravdu podařilo.

Pokud to však bude v rámci daných hranic. Což není. Ruská emancipace na úkor sousedů, zabráním dalšího území a porobením dalších národů, to je koncept, který Západ opustil z větší části před dvěma stovkami let. Když přidáme kolonie, tak před půl stoletím. Stejně tak před padesáti roky opustil takovou představu uvnitř své vlastní Západní civilizace. Pravda - po zkušenostech dvou světových válek, do kterých zatáhnul celou planetu. I to je věc jasná každému, kdo se chce nazývat intelektuálem. Stejně, jako Islámská civilizace prožívá svůj středověk, tak ho pořád dokola prožívá i civilizace Ruská. Nehledě na internet a iphony. Ani jedna a ani druhá nedospěly do moderní doby tak, jak jí žijeme my v ciivilizaci Západní.

Nicméně názor na Ukrajinu a Rusko může mít každý svůj, to je zřejmý fakt. Stejně jako je český prezident fanouškem Izraele, tak je i fanouškem Ruska. Můžeme diskutovat o jeho motivacích, ale v obou případech jde o legitimní postoj, který má pro Miloše Zemana sve bonusy a svoje náklady. Pan prezident je nese, je to jeho věc a jeho rozhodnutí.

Ale měl by být vůči občanům země, v jejímž čele stojí, přinejmenším otevřený a nehrát s nimi "divné intelektuální hrátky". Český prostor má bolševismus spojený s Ruskem, to je dané a historicky jde konec konců o fakt nesporný. Stejně jako máme fašismus i nacismus (což není to stejné) spojené s Německem, i když fašistických diktatur bylo mnoho. Nejsme právě tady u zdroje úporného hledání selhání českých intelektuálů "tváří v tvář nacismu" a vynechání na dlani se nabízejícího selhání "tváří v tvář bolševismu"? Muž tak sečtělý a světa znalý, jakým je Miloš Zeman, přece musel vědět, do jak krkolomné konstrukce se pouští.

Intelektuál se mimo jiné vyznačuje schopností analyticky posuzovat svět a chápat věci v kontextu. Polovzdělanec (ve smyslu Adornově) vytrhává detaily a činí dalekosáhlé závěry. Prezident Zeman vytrhává detaily a činí z nich dalekosáhlé závěry. Což je opravdové intelektuální selhání.