Zlatý padák Vojtěcha Filipa

Komunisté zvažují podporu menšinové vládě Andreje Babiše. Jakkoliv na podpoře menšinové vlády v obecné rovině není nic tak divného, zrovna u komunistů se vysvětlení hledá těžko. Spíš to vypadá na "poslední ránu" či "zlatý padák".

Podpořit menšinovou vládu a umožnit ji vládnout je v podstatně naprosto standardní varianta řešení politické situace a není na tom nic špatného. Pokud není po ruce většinová koalice, menšinová vláda je racionální možnost jak vyřešit povolební situaci. Čili z tohoto pohledu je všechno v pořádku.

Obvykle ale toleranci vládě přislíbí a uskuteční strany, které jsou alespoň v nějakém programovém průniku s nejsilnější formací. Platí tedy, že komunistická strana je ANO nejblíže?

Dokonce ani to nelze vyloučit, protože v našem politickém guláši je to jeden velký eintopf a odlišit, co pejsek s kočičkou nacpali do pekáče, už většinou ani nejde.

Ale stojí za povšimnutí, jaká podmínka je ze strany komunistů vyslovována zas a znovu. Je to zdanění toho, čemu soudruzí říkají velmi nepřesně církevní restituce. Tedy peněžních náhrad za majetek, který kdysi komunisté ukradli církvím a který v mezidobí zdevastovali tak, že ho nebylo možné vrátit, případně ho zašantročili nebo rozkradli přímo komunističtí pohlaváři. Je to slušná historická ironie, když Vojta Filip chce zdanit to, co Vojtové Filipové ukradli, ale už tady byly horší paradoxy.

Nicméně zdanění "církevních restitucí" je z hlediska voličů KSČM cosi, co je jim platné jako mrtvému zimník. Je to mediální téma, je to jen politika - nejsou to vyšší důchody, nejsou to lepší zdravotní podmínky pro seniory, nejsou to žádné skutečné věci. Je to pár miliard (během dlouhých a dlouhých let) pro státní kasu - třeba na dotace do řepky. Volič komunistické strany z toho bude mít tak akorát... řepku.

Zrada Vojtěcha Filipa, kterou chystá na zbytečcích  voličské základny komunistické strany, je absolutní a dokazuje jednu věc (jakkoliv byla asi každému rozumnému pozorovateli známá dávno). KSČM již dlouhé roky nebyla skutečná politická strana, ale šlo o podnikatelský projekt úzké špičky ve vedení, který nesl slušné peníze pár stovkám zainteresovaných. Komunisté recyklovali stejný volební program a investovali tak přesně akorát peněz na to, aby se kola rodinné bolševické firmy točila správně rychle. Ani kvapík, ani ploužák. Letošní volební debakl postavil Vojtěcha Filipa a jeho partu před poslední volbu. Odejít jako hrdý revolucionář, zachovat si alespoň pro historii odér kovaných komunistů a nebo přiznat barvu a podpořit vládu miliardáře, naprosto typického třídního nepřítele? Varianta dvě nabízí zlatý padák. A jak známo, zlaté padáky jsou sexy. I komunisté chtějí být sexy. Tedy - kromě Marty Semelové. Ta chce být jenom kovaná.

Ještě jednou, pro jistotu - nic proti podpoře menšinové vlády opozicí. Je to normální řešení. Ne tak dobré jako většinová vláda, třebas koaliční, ale je standardní. Standardní ale není podpora menšinové vlády stranou, která ideově stojí (apespoň podle tvrzení šéfů) na opačném konci politického spektra. Jistý politický klasik by tomu řekl "kočkopes".

Ale ona je to spíš ekonomická než politická dohoda...